Autor staví svůj příběh na dramatické spekulaci a fiktivním setkání Alberta Einsteina a jeho dospělé dcery Lieserl. Einsteinovi se skutečně předtím, než se oženil se svojí první ženou Milevou, v roce 1902 narodila dcera, která ale už v roce 1904 záhadně zmizela. Je to neprobádaná kapitola Einsteinova života. Nikdy se o ní nezmínil a nikdo neví, zda zemřela, nebo byla dána k adopci. Tento fakt vyšel najevo až v roce 1987 z objevené soukromé korespondence. Autor staví na spekulaci, že Einsteinova dcera žije a dospělá se mu ohlásí jako novinářka. Chce se ale hlavně dopátrat vysvětlení, proč ji otec opustil. Divák je s neobyčejným citem, erudovaným intelektem, humorem a vhledem do dobových konsekvencí vtažen do souboje "morálky" a "geniality". Do otázek zda "velký" člověk rovná se "dobrý" člověk. Jak jinak než, že hlavní postava Einsteina vše "relativizuje". 

Mark St. Germain

Velmi uznávaný a mnohokrát oceněný americký prozaik, dramatik, filmový a televizní scénárista. Ve svém díle se nechává inspirovat literaturou faktu a soustředí se především na historické události a osobnosti. Vytváří jakési historické fikce a setkání postav, které v imaginárních strhujících dialozích s prvky dokumentárního dramatu vystaví detailní fresku své doby a všech konotací i souvislostí. V jeho dramatických textech ovšem nechybí sarkastický a suchý humor, nelítostná kritika i palčivé otázky s vykřičníky.

„Pán Bůh nehraje s vesmírem kostky“
„Jen dvě věci jsou nekonečné - vesmír a lidská hloupost. Tím prvním si ovšem nejsem tak jist“
„Nemůžeme ztrácet naději v lidstvo, když víme, že Mozart byl člověk“
„Fantazie je důležitější než vědění“
„Potřebujeme podstatně nový způsob myšlení, jestliže má lidstvo přežít“
(Albert Einstein)


recenze

Scéna.cz

Divadlo v Řeznické uvádí novou inscenaci Relativita Marka St. Germaina, který je uznávaným a mnohokrát oceněným americkým prozaikem, dramatikem, filmovým a televizním scénáristou. K režii se po Odvolání znovu vrátil Miroslav Táborský, který zároveň ztvárnil hlavní postavu Alberta Einsteina. Ten se v příběhu setkává s Margaret Hardingovou v podání Lucie Štěpánkové. Třetí postavu – Helen Dukasovou - hraje Kateřina Táborská.

Příběh samotný je jako stvořený pro komorní prostředí zdejší divadelní scény, byť ve svých rozměrech představuje velkoformátové téma. I když leckdo může namítat, že řeší „jen“ obyčejné a základní lidské problémy, neboť se jedná o setkání dcery a otce po letech. Ovšem, tím otcem je geniální vědec, který lidstvo obohatil o teorii relativity. A tak právě toto intimní rodinné setkání může být „relativní“… Řečeno slovy výkladového slovníku „ve srovnání s něčím…“.

Mohlo by se zdát, že by se režisér v tak náročném textu, kde sám hraje hlavní roli, mohl ztratit, nebo přinejmenším hůře orientovat. K takové situaci ovšem nedošlo jak díky dramaturgyni Yvettě Srbové, tak vyzrálé herecké osobnosti Táborského. Jak již prokázal ve zmíněném Odvolání, umí si s rovnocennými náročnými texty poradit.

Podobně se to má s jeho hereckým výkonem. Snadno by mohl sklouznout do šablony – geniální až roztržitý vědec, uzavřený ve světě pouček, teorií, ponořený do bádání. A proti němu dcera zahořklá osudem, jaký jí připravili vlastní rodiče. V tomto směru je to bezpochyby herecká výzva. Miroslav Táborský ovšem zdárně zvládá obě polohy – na jedné straně je vědec se vším všudy, ale na druhou stranu je také obyčejný člověk, i když relativně odtržený od reality. Lucie Štěpánková si střeží onu hranici laciných výčitek. Z kraje velmi dobře a procítěně pracuje s postavou novinářky, která je slušná a hlavně vstřícná k požadavkům génia. Postupně, s odhalováním minulosti, graduje absurdnost situace. Určitým zklamáním může pro diváky být výkon Kateřiny Táborské. Její postava Helen Dukasové se na první pohled může zdát jako na druhé koleji, i když její výstup s Margaret je autorem napsaný jako stěžejní v barevnosti celé situace. Podobně jako postava mimo obraz – Einsteinův vnuk, tedy syn Margaret, spolu s rodinou jejího bratra.

Samotná inscenace provokuje svým šťavnatým tématem. Jednoduchá scéna Richarda Maška je nápaditá vzhledem k fotografickým tapetám na paravánech s grafickým ozdobným okrajem ze starých fotografií.

Hra Relativita je další v dramaturgické řadě pozoruhodných textů Divadla v Řeznické, která jistě nezapadne díky přitažlivému tématu, jasnému a brilantnímu režijnímu pojetí a samozřejmě díky skvělým a vyváženě přesným hereckým výkonům protagonistů Miroslava Táborského a Lucie Štěpánkové.

Jan Pařízek - i-divadlo

Dobře napsaná, zpracovaná a dramaturgicky vystavěná inscenace. Zajímavé a silné téma vnímání jedince, jeho způsobu života, nahlížení na jeho chování, hodnoty a také posuzování jeho odkazu. Je lepší ten kdo něčím přispěl společnosti nebo ten jemuž záleží hlavně na svých blízkých. Aneb pěkná ukázka toho, že nelze mít vše a obětování se jednomu cíli často vede k zanedbání něčeho jiného. Důležité však je ctít svou volbu a obstát před sebou samým. Výborná herecká spolupráce M. Táborského a L. Štěpánkové, jejich souhra je famózní, plná energie a naprosto vás dokáže pohltit. Výtečné!